Zubní protézy

Nejstarší dochovaná zmínka o zubních protézách pochází od Etrusků, kteří žili ve střední Itálii a vyráběli zubní náhrady již kolem roku 700 před n. l.
Tyto zubní náhrady byly vyrobeny ze slonové kosti a v ústech byly upevněny pomocí zlatých můstků. Tato technika byla praktikována až do konce 18. stolení a převzali ji od Etrusků také Římani, kteří jako zubní náhradu používali také skutečné lidské zuby.
Nevýhodou zubních náhrad z lidských zubů byla však nutnost úpravy velikosti a barvy těchto zubů.
 

Zubní náhrady ve středověku využívali válečníci, kteří o zuby přišli v boji a také vyšší vrstva, která pro zakrytí mezery v chrupu používala různé atrapy. Takové náhrady měly však pouze estetickou funkci a vzhledem k jejich jednoduchému upevnění se s nimi jíst nedalo.

Příkladem může být anglická královna Alžběta, která pro zakrytí mezer v chrupu používala kousky látky.
Dle archeologických nálezů z 15. století byly tehdejší zubní náhrady vyrobeny ze slonoviny, kostí nebo také lidských zubů. Často si tak přivydělávala chudší vrstva.
V archivech je dokonce uvedeno, že po bitvě u Waterloo byly přímo na bojišti trhány zuby padlým vojákům.
 

Ve středověku působili lazebníci, kteří však zuby pouze trhali. Až s rozšiřováním konzumace cukru se začala dentistika dále rozvíjet.
V průběhu 18. století se začaly pro zubní náhrady používat také dražší materiály jako je stříbro nebo zlato. Revoluci v zubních protézách odstartoval německý lékař Philip Pfaff použitím sádrových otisků chrupu.
Dále vývoj zubních náhrad pokračoval v roce 1770 vynalezením porcelánových zubů. Samostatné porcelánové zuby však začal používat až v roce 1808 italský lékař G. Fonzi, který pro upevnění používal platinový čep.
Dalším velkým zlomem ve výrobě zubních protéz byl objev vulkanizace gumy (Charles Googyear - 1839). V dnešní době se místo gumy používá kvalitní akrylátová pryskyřice nebo vstřikovací polyamidy.